Ortenova Kutná Hora

 

 

Pro pána z modrého domu

 

Pane,

chytám leklé ryby v kulatém akváriu

vyhýbám se dvojznačnosti jazyků

mám ztřeštěné nápady

a jsem na váš vkus příliš vychrtlá

nezletile přítulná

ráda se mazlím s kožešinami mrtvých medvědů ve vaší koupelně

zatímco vy chodíte na doučování klavíru a malování

chcete si mě u_chovat vzpomínkou

 

ale pane,

já jsem příliš mladá

všechno už mám za sebou

rozbil jste mi dětství

když jste nechal pootevřeno do komnaty Skutečnost

 

rozhážu po silnici své kolowrátky

klapy klap

to sojky pláčou za rozbitou hlavu přejeté kočky

stanu se dlažební kostkou

a nechám si umrznout oči v kaluži vody

 

 

lízátko

 

dnes je den jako červenobílé lízátko

malované horkou křídou

z okna na ulici padají prameny vlasů

i s modrou stuhou

políbili se na mostě přímo před fotoaparátem rozlíceného turisty

a pak požádali žebráka o pár drobných mincí do fontánky pro štěstí

když v tom ji s kyticí lístků na oranžovou tramvaj roztržitě požádal o ústa

 

 

sochy

 

jsou čtyři hodiny ráno a v ulici se opíjejí sochy křičí a halekají

jdou z maškarního bálu

převlečení za lidi

ale nemohou najít svůj most

pomník ze kterého brečí na znamení světa

a tak si lehnou na lavičku zastávky

kde se třikrát pomilují a počtvrté o ně zakopávají

lide z fabriky

se zalepenýma očima a kufříčkem na svačinu

shánějí se po včerejších novinách s dnešním datem

a první socha se svléká až na kamenné kosti

miláčku, víš

nechce se mi chodit do práce

radši budu aktem

a nechám se na zimu oblékat

úzkostnými důchodci

 

 

narušená_ryba

 

pluji v narušeném tvaru okřídlené ryby

chodím na kávu s malomocnými   si lámou prsty do popelníků

ulomím si z tebe křídlo a nakrmím ještěrku

narodila se ze slepičího vajíčka na měkko a teď mě pojídá

moje krkavčí matka mi utrhuje od úst i po své smrti

má zadluženou rakev a ukradenou lilii

 

dědeček zapálil strom a babička záclony

když chtěla zhasnout svíčku na protest proti

celému světu – že její vnučka je japonka

že ráno neměli slaný housky jen ty makový

že měla za mlada útlá zápěstí a kotníky

že měla opustit rodinu a utéct s cizincem

když děti stejně napřesrok umřely na tyfus

 

v hlavě puká led

prsty ťaly do živého

je mi zima

mluvím páru a vše co není je krásné

 

 

až se

 

na přeskrok opadáme se švestkama

a v tlejícím listí se budeme

něžně odpeckovávat

až do jara

až stromům vyrostou oči

a z létajících vosích tlapiček budeme na špičku jazyka zachytávat kofolu

 

 

nespím (jsem jen mrtvá)

 

nespím jsem jen mrtvá

a v kuchyni hoří les

 

pavouci opouštějí své motýlí

zámotky

a objímají mi nohy

třikrát dokola

až budu utíkat

        pomalu

        abych je nesetřásla

z batůžků

jim opadají všechny čtyři kuchyňské kouty

které si chtěli vzít s sebou

 

a jestli ne

 

stejně budou smutní

že zapomněli na střechu...

 

 


oči do kyblíčku

 

skalpely v Hlavě

tě zevnitř řežou

do očí

 

chytám nachové slzy

do kyblíčku

motýli si zase pochutnají

 

a přemýšlím

proč se babička už druhý týden

nehýbá

 

stojí na chodbě

opřená o zvonek

museli jsme si kvůli ní

nechat odstranit uši

 

díváme se na ni kukátkem

 

a skrz klíčovou dírku

jí zapichujeme

párátka do břicha

 

vždycky měla křehké kosti

drolila si je ze zlozvyku o vápno

děti se posmívaly

jejímu dolíčku v lokti

 

podívej, Otakárek fenyklový

se špendlíkem v zádíčkách

zase sedí na záclonách

měl tak slabé srdce, myslela jsem

že umřel

 

Zabij ho, nebo si ještě ublíží...

 

 

žádné requiem (jenom pierrot)

 

pole a louky se zasněží a zmrznou

jako kaluže s krustami ledu v ulicích

špičkou boty se budu prosekávat dlouhou chvílí až k dlažbě

dokud žena v černém podpatku louži nerozbije

už se zase stmívá

v řeznictví půlí tělo masa

a knihkupectví je plné zmrzlých cizinců

bezdomovec za Týnským chrámem zvedl hlavu a posunul si čepici

házím mu do krabičky od jogurtu čokoládový penízek

vyhýbám se průvodu mateřské školy

děvčátko s tmavými loknami zpod připláclé čepice se na mě zle dívá

schovávám se v galerii mezi černobílé pierroty z barevných cirkusů

poběžím do pole nechám se zasněžit

budu halucinovat o červených střechách muchomůrek

a o tobě jak mezi nimi ležíme a ony dělají jako

že neví...

ale ony neví...

neví o nás jako když jsme fotili v tramvaji Srba

s tváří Buanarottiho a potom jsme ho na fotce nenašli

a nenašli jsme ani sebe

za hradbami mražených ryb v supermarketu

všechny jsem je zalila limonádou

aby plavali jako v akváriu ale

někdo jim odřezal ploutve

 

na útěku zapřeš všechno

zapřeš mě

i když se tě nezeptají...

 

 

tiše v břiše

 

tatínku,

včera jsem našla na hřbitově našeho dědečka

pamatuji se jak jsem byla malá

a on jednoho dne odešel na nákup

a už se nevrátil

maminka plakala prý

se cestou ztratil

asi zabloudil do cizokrajných zemí

k narozeninám mi posílal

pohledy s velbloudama

s pyramidou na zádech

a vlasy na víčkách

bez známky a bez razítka

druhá strana pohlednice

byla prázdná

neplakej babičko,

to jsou daleké cizokraje

tam co lítaj

vlaštovky kde není

zima a děti

mají hlad

nemají tam ani poštu

napsal tedy

dopis pískem

vítr ho rozfoukal a voda smyla

tatínku,

včera jsem našla na hřbitově našeho dědečka

a sousedka říkala

holka nešťastná

dědek se oběsil a tobě

nic neřekli

neplakej tatínku,

já to přece dávno vím

viděla jsem ho když

mi šněroval z bot tkaničky...