"...Někde, tam za nimi, v končinách s hluchou ozvěnou myšlenek, roste strom a na něm granátové jablko. Už zraje, začíná podzim světa.
Listopad lidí. Až život jak zapadající slunce bude žhnout nad obzorem. Jen jako uhlík v ohništi hasnoucím, v hromadě popela. A dozraje plod, nesmírné velikosti, drtivé drobnosti, závratné blízkosti, a padne. Na konci času. A umře svět."
(Václav Kahuda - Veselá bída)

Další náhodná ukázka pro tento týden od Polly...

Do nového týdne opět (jak jinak:-)), )poučná historka od Táni ( díík:-)) )

Jak bylo?

Posílám Rozsutec při západu slunce, tohle jsem chytla hned první den. Jenže jsem se zas jednou nechala Liborem ovlivnit, takže ho nemám v maximálním rozlišení, jak bych si byla bývala přála ... Libor mi nahúškal, že mám fotit na malé rozlišení, a jen to, co fakt stojí za to, že mám prdnout na velký formát, abych prý šetřila paměť. No jo, jenže když fotím, tak nemám čas přenastavovat rozlišení, vidím prostě tu fotku a mám co dělat, abych udržela foťák a nastavila všechny ty možnosti o vyvážení bílé a ostření a cloně a času, kdepak rozlišení! Až druhý den jsem se vzpamatovala a nastavila jsem si velký formát jako default. Večer jsme vždycky probírali úlovky a zmenšovali to, co stačí malé, mazali nepodarky a zamykali skvosty ... byla to úžasná zábava, :o))) Zejména proto, že se tak Libor mohl seznámit s krásami Malé Fatry, kterou by jinak ani pořádně neviděl, :o)))) On prohlásil, že má dovolenou, a že teda přece nebude jak MAGOR lozit po nějakejch ŠUTRECH! Dostali jsme ho akorát na Velký Kriváň, a to jen proto, že tam vedla lanovka přímo z naší chaty, :o))) Stejně láteřil, protože k vrcholu to bylo chvilku do kopečka PĚŠKY, s Vojtou to pak vzal lanovkou dolů, zatímco mi se povedlo Liborka přesvědčit, ať jde se mnou přes Baraniarky pěšky. Snažila jsem se ho nalákat ještě na Malý Kriváň, ale nechtělo se mu. Až druhý den pochopil, že se mnou je mu líp, než s taťkou na chatě, :o))) A pochopil to i Vojta, vylezl s námi na Malé Noclahy zbojnickým chodníčkem, zatímco já jsem trnula hrůzou, aby se mi někam nezřítil, on bez zábran nahlížel do propastí a smýkal se po žebříkách a řetězech jak opice: "Perfektní dětské prolízačky, mamko! A na Rozsutec jdu taky!" Měli jsme ho v plánu na úterý, ale to bylo Liborkovi špatně, tak jsme to přesunuli na čtvrtek, ale to začalo pršet ... Příště nechám Libora doma, on byl hrozný, furt by nás z toho ráje někam tahal, jeden den jsme byli na Strečnu, autobusem a pak kilometr po silnici mezi auty. A pak nám vymyslel ještě lepší výlet, na Demanovské jaskyne, čtyry hodiny jsme jeli autobusem a vlakem a zase autobusem, pak jsme 40 minut mrzli v Ledovej jaskyni, a pak zase čtyry hodiny autobusem a vlakem a autobusem zpátky do ráje, :o)))) Kromě toho měl Libor první dva dny jakousi variantu premenstruační tenze, všecko mu vadilo. VŠECKO! Ten chlap potřebuje opečovávat 24 hodin denně, :o) Pak se PMT změnila na MT, a nakonec měl prostě tenze. Zejména mu vadilo, že servírka na naší chatě nebyla schopná mu započítat pivo do polopenze, že nemáme slevu na lanovku, že na Bobotech mají zavřenou hospodu, že v pokoji není pořádný světlo, že nehraje televize a záchod je společný, že tam nemají počítač s vypalovačkou, abysme si mohli zálohovat fotky, že si Liborek objednává k rizotu kečup, že furt organizuju nějaký blbý pochody, že kulečník stojí pětadvacet, že autobus jede až za tři hodiny (čekali jsme na něj, protože tři kilometry přece nepůjdeme pěšky!), ale nejvíc ho rozčilovalo, že mě nedokázal rozčílit, :o))) V ráji se nejde rozčilovat, v ráji je Ráj, :o)))

Zdravím! Táňa

Není to tak dlouho co tzv. teorie superstrun definitivně opustila tento svět a skončila v propadlišti dějin a začínají vznikat "jisté pochyby" i o teorii temné hmoty...

Převzato: www.scienceworld.cz

Nová záhada „skryté hmoty“?


Ještě v první polovině letošního roku se zdálo, že řešení snad nejzapeklitějšího problému současné astrofyziky a kosmologie je na spadnutí. Začátkem září ale byly zveřejněny výsledky pozorování, které sice existenci takzvané „skryté hmoty“ nevyvrací, ale nemálo komplikuje.

Astrofyzikové se chytají za hlavu. Problém skryté hmoty (někdy též označované jako „temná hmota“ z angl. „dark matter“) se ukazuje být složitější, než se očekávalo. O skryté hmotě, jejíž existenci dosvědčovaly především výpočty a v poslední době i pozorování, byť značně nejasné a rozporuplné, již málokdo z astronomů a kosmologů pochyboval. Závěr zněl, že skrytá hmota a skrytá energie jsou „ingrediencemi“, které tvoří 96 % vesmíru. To je skutečnost, kterou sice v učebnicích fyziky nenajdete, avšak dnes by ji nikdo z astrofyziků nedokázal vyvrátit. Na námi studované atomy, tvořící veškerou pozemskou a ve vesmíru pozorovatelnou hmotu, připadá tedy pouze skromný podíl vyčíslený v rozmezí asi 4 % celkového vesmíru. Protože na rozdíl od žhavých hvězd, v nichž se odehrávají termonukleární reakce, je skrytá hmota zcela temná, nemůžeme ji pozorovat. Skrytá hmota, stejně jako „skrytá energie“, představují téma, o němž se hovoří na kongresech a píše v časopisech.
Teď se ale celá záležitost ještě zproblematizovala. Britský astrofyzik Aaron Romanowsky (http://www.nottingham.ac.uk/~ppzwww/staff/Romanowsky_AJ.html) a jeho spolupracovníci z univerzity v Nottinghamu (http://www.nottingham.ac.uk/physics/research/astronomy), zveřejnili v časopise Science výsledky svých pozorování, při nichž objevili tři eliptické galaxie. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale kámen úrazu spočívá v tom, že se tyto tři galaxie z hlediska své dynamiky chovají, jako by v sobě žádnou nesmírně hmotnou skrytou hmotu neobsahovaly. Tento závěr je o to překvapivější, že právě pohyb dosud pozorovaných galaxií, včetně Mléčné dráhy a blízké galaxie v Andromedě, svědčil bez výjimky ve prospěch skryté hmoty.

Skrytá hmota, podobně jako reliktní záření, je pravděpodobně pozůstatkem raného vesmíru. Proč o ní ale vědci vůbec uvažují, když není takřka vůbec pozorovatelná? Důvod, jak už jsme předznamenali, spočívá v dynamice galaxií, ba dokonce celých kup galaxií. Astronomové totiž už řadu let pozorují, že tyto obrovské útvary musí být vázány téměř až desetkrát větším množstvím hmoty, než jakou ve skutečnosti na noční obloze vidíme. Kdyby na hvězdy a mračna plynu v těchto galaxiích působila pouze gravitace viditelných objektů, musely by se v souladu s Keplerovými zákony pohybovat daleko pomaleji, než pozorujeme. Ve skutečnosti se totiž hvězdy a mračna plynu v rozdílných vzdálenostech od středu galaxie pohybují víceméně stejnou rychlostí, což odporuje elementární klasické mechanice. Vysvětlení je nasnadě. Celé zářící galaxie i nesmírně rozlehlé jejich kupy musí být obklopeny jakousi záhadnou temnou a těžkou hmotou, kterou optickými teleskopy nemůžeme pozorovat.

Že by se galaxie zcela rozptýlily, kdyby je nesvazovala námi nepozorovatelná skrytá hmota, na to upozornil bezmála již před 70 lety americký astronom švýcarského původu Fritz Zwicky. Navrhl dokonce způsob, jak tuto skrytou hmotu identifikovat. Spočívá v použití tzv. gravitační čočky, využívající v souladu s Einsteinovou obecnou teorií relativity efektu ohybu světleného paprsku gravitací velkého objektu. Právě jeho metoda, ačkoli se toho Zwicky již nedožil, začala v minulých letech přinášet první ovoce. Na snímcích galaxií vzdálených asi milion světelných let lze pozorovat tmavé pásy a skvrny: představují galaxii několikrát vzdálenější než kupa samotná, jejichž obraz se jeví, jako by byla nahlížena skrze zkreslující čočku. Jev je způsoben tím, že gravitace kupy galaxií ohýbá světlo, které jí prochází.

Z fyzikálního hlediska je hon na skrytou hmotu zajímavý. Chování galaxií i jejich kup, které nás k hypotéze o skryté hmotě přivedli, jsme odvozovali od Newtonova gravitačního zákona, byť v měřítku milionkrát či miliardkrát větších než je naše Sluneční soustava. Důkaz její existence ovšem úspěšně provádíme na základě jiné fyziky – teorie relativity.

Co tvoří skrytou hmotu? To je další palčivá otázka. Dnes je ale takřka jisté, že to nemohou být běžné atomy. Skládá se s největší pravděpodobností z částic, které nemají elektrický náboj a pronikají libovolným materiálem takřka bez jakékoli interakce. Kandidáty byly nejprve elektricky neutrální kosmická neutrina, ale jejich hmotnost, jak ukázalo koncem 80. let minulého století měření jejich ekvivalentní energie, je tak nepatrná, že byla tahle spekulace rychle pohřbena. Dnes se soudí, že skrytá hmota se skládá z baryonů (jejich specifický název zní MACHOs – Massive Compact Halo Object), i když je velká řada astrofyziků, kteří s tím nesouhlasí. Domnívají se totiž, že povaha skryté hmoty je nebaryonová (jde o tzv. WIMPs – Weakly Interactive Massive Particles). Předpokládá se, že WIMPs interagují s ostatní hmotou pouze prostřednictvím slabé jaderné síly (a ovšem gravitací), zatímco silnou jadernou sílu a sílu elektromagnetickou necítí. V posledním roce se jazýček vah nachýlil ve prospěch částic MACOs, ale otázka dosud není zdaleka uspokojivě vyřešena.

A nyní k ní přistupuje další problém, který bude muset astrofyzika zodpovědět. Nadnesl ji právě Aaron Romanowsky a jeho tým. Jak je možné, že některé galaxie skrytou hmotu obsahují a jiné nikoli. Astrofyziků a kosmologům zbývají dvě možnosti. Buď najdou odpověď, proč se některé galaxie obejdou bez skryté hmoty, anebo Romanowského měření a závěry zpochybní. Otázka skryté hmoty, často uváděná jako astrofyzikální problém číslo jedna, je totiž zásadní, chceme-li porozumět vesmírným projevům, genezi a pohybovému chování galaxií a galaktických kup, stejně jako samotnému vzniku vesmíru, velkému třesku a tomu, co se odehrávalo krátce po jeho singularitě. Z tohoto důvodu bude pokračující pozorování a debatu o skryté hmotě astronomický svět očekávat s netrpělivým napětím.

Více informací:

A Dearth of Dark Matter in Ordinary Elliptical Galaxies, in Science 2003 (http://www.sciencemag.org/cgi/content/abstract/1087441v1)
Dark Matter, Cosmology and Large-Scale Structure of the Universe
http://www.astro.queensu.ca/~dursi/dm-tutorial/dm0.html
Chandra: Dark Matter Mystery
http://chandra.harvard.edu/xray_astro/dark_matter.html
Dark Matter Telescope
http://www.dmtelescope.org/dark_home.html

Jan Kapoun
 

Reuters: Tající ledovec odkrývá válečná tajemství
10:10 - 11.9.

MARMOLADA (Itálie) 11. září (ČTK/Reuters) - Labyrint ledových tunelů, který vykopali rakouští vojáci za 1. světové války, ležel po dlouhá desetiletí ukryt v útrobách ledovce na italské hoře Marmolada. Vlivem horkého počasí ale vrcholky Dolomit roztály a vynesly na povrch dávné svědectví o pohnutých válečných dobách, napsala agentura Reuters.

Tající led odhaluje prudkým slunečním paprskům ruiny dávného Ledového města - sklady potravin a noclehárny sbité z dřevěných trámů. Jeho zbytky teď nejistě vykukují z obnažené kamenné suti. O dlouhodobé společnosti ledu dosud svědčí i vodou nasáklé dřevo.

Nečekanou přeměnu ledovce v klikatící se potůčky nešťastně pozorují horolezci i příznivci zimních sportů, kteří na jeho svazích lyžovali celé léto.

Tání 3.000 metrů vysoko posazeného ledovce rozesmutňuje i ředitele malého muzea válečných předmětů, které byly časem na ledovci nacházeny. "Jestli to bude takhle pokračovat, do deseti let nebude po ledovci ani památky," posteskl si.

Výjimečná vlna veder uspíšila tání všech alpských ledovců a proměnila oblíbené letní sjezdovky v břečku rozbředlého sněhu. Rozpouštění věčného ledu, který spolehlivě držel horské masivy pohromadě, vyvolalo nenadálé uvolnění půdy. Dunící přívaly kamení brzy odřízly přístupové cesty i na některé horské vrcholy, jako je Mont Blanc.

Tisíce mužů, kteří za 1. světové války bojovali v řídkém vzduchu Marmolady, by si dnešní nadělení mohli jen stěží představit. Tehdy se obávali nejen nepřátelských bomb a bajonetů, ale také smrtících lavin a podchlazení. Odhaduje se, že vojáci tehdy na ledovci vykopali tunely až v hloubce padesáti metrů. Spustili se dolů trhlinami a vydlabali dvanáct kilometrů chodeb, které tvořily legendární Ledové město.

Proč tolik námahy? Itálie vyhlásila válku Rakousku v roce 1915, aby na Habsburcích získala území, na něž si činila nárok. Ve snaze prorazit rakouskou linii napadly italské jednotky rakouské vojáky v zákopech na svazích Marmolady. Ledové město se jim ale nikdy dobít nepovedlo, protože v roce 1917 byla Itálie nucena stáhnout své vojsko z celého regionu.

Když se dali Italové na ústup, Rakušáci se pustili do pronásledování italských nepřátel. Zbraně, munice a osobní věci, které tehdy zanechali na své ledové základně, tvoří dnes součást muzea. Nalezené předměty leccos vypovídají o brutalitě i lidskosti válečníků: špičaté bodce k doražení zraněného nepřítele, pilka polních chirurgů, roztoužená pohlednice ukrytá pod polštářem.

Pomineme-li tedy neblahé důsledky globálního oteplování na alpské horstvo, tání marmoladského ledovce může přinejmenším pomoci k rozluštění jeho tajemství z válečných časů.

Když se tehdy Italové pokoušeli prorazit rakouské pozice, jedna skupina jejich vojáků se snažila provrtat si vlastní tunel pod Ledovým městem a vyhodit jinak nepřístupnou pevnost do povětří. Rakušané ale pod svýma nohama rubající Italy uslyšeli a sami umístili do italského tunelu bombu, která zabila nejméně patnáct vojáků.

Dosud není známo, jestli byly oběti výbuchu pohřbeny v troskách zříceného tunelu, nebo je exploze zastihla u jeho vstupu a mrtvá těla byla rozmetána po okolních svazích.

Místní úřady vyčlenili 25.000 eur na nalezení mrtvých těl, která si prý zaslouží důstojný pohřeb.

Pozůstalí mrtvých vojáků ale nejeví o výzkumný plán nejmenší zájem. Také někteří armádní činitelé soudí, že vhodnější by bylo uspořádat jen připomínkový pietní akt, protože mrtvá těla vojáků se stejně nenajdou. Nejlepším řešením prý je nevytrhovat je z věčného spánku. Lepší pohřební místo si údajně ani nemohli přát.