[OL][LI]Ve kterém znamení jste narozena?
Jsem Střelec ve Střelci s ascendentem v…? Jasně, také ve Střelci![/LI]
[LI]Čím jste chtěla být jako malá holčička?
Říkají, že učitelka. Ale já si na to nepamatuju.[/LI]
[LI]Jaké je Vaše oblíbené jídlo?
Jak kdy. Někdy bílý jogurt, jindy uzené ovarové kolínko. V zásadě mám největší chuť na to, co zrovna není po ruce, v duchu motta: nedosažitelného největší krajíc. Teď zrovna sním o jahodových knedlících a přemýšlím, co bude jednodušší: požádat o ně babičku, zaběhnout do supermarketu a nebo zajít do hospůdky. Hlavně hodně másla a tvarohu![/LI]
[LI]Oblíbená barva?
Také jak kdy a pro jaký účel. Praktická je černá, povznášející bílá, pro TV kamery vhodná růžová, pro bundu na hory červená, … Nejraději mám ale asi modrou v jakémkoli odstínu. Asi proto, že pořád čučím po obloze.[/LI]
[LI]Co pokládáte v životě za nejdůležitější?
To, čeho se mi právě nedostává…[/LI]
[LI]Máte čas na rodinu? Kde s rodinou nejraději trávíte volný čas?
Málo, tedy rozhodně míň, než bych chtěla. O to víc šidím domácí povinnosti, s úklidem pomáhá jedou za 14 dní paní, vařím spíš výjimečně, … Nikdy nejezdíme k moři, býváme na letišti, na horách, …[/LI]
[LI]Chtěla byste ještě do budoucna něčeho dosáhnout?
Jasně! Nemít žádné cíle znamená nežít! Otázkou je, zda-li to, co bych chtěla, bude chápáno jako krok dopředu či zpět. Navíc naprosto opačně to mohu vnímat já: to co bude krok vpřed pro mne, mohou ostatní chápat jako jízdu na zpátečku.[/LI]
[LI]Jak dlouho už pracujete v České televizi?
Od podzimu 1997 půl roku externě, od dubna 1998 na „plný úvazek“.[/LI]
[LI]Co Vás nejvíce baví moderovat?
Moderovat? Nevím… V každé práci, kterou dělám, si musím najít radost, jinak to neumím. A když mne něco netěší, hned se to na mě pozná, což je v TV fakt nepraktické. Každá práce má své: počasí – to je příprava od nuly po hotovou mnou vyrobenou relaci odvysílanou živě, Sama doma – to je komunikace mezi dramaturgií, hostem a divákem, dokumenty o létání - ty se rodí v mé hlavě a v hlavě pana režiséra a já se pak ráda schovám za kameru, nově chystaný naučný seriál o počasí Skoro jasno – to je krok do neznáma, zatím točíme… A asi mne stejně jako všechno nové, co mi přichází do života, baví nejvíc. Ale musím si po pravdě přiznat, že jsem se k němu odvážila právě díky tomu všemu ostatnímu, co dělám.[/LI]
[LI]Jaké je to být rosničkou a předpovídat počasí?
Být tak rosničkou, to by se to předpovídalo![/LI]
[LI]Jaký byl Váš největší přeřek?
Jsem marná, nepamatuju si skoro žádný… Už léta si říkám, že si to musím psát… Onehdy v Sama doma: „…přijde Dominik Bartůšek se svým octem Standou“. Ale bylo jich víc, v živém vysílání se jim asi nelze ubránit.[/LI]
[LI]Moderovala jste dříve v rádiích?
Ne, nikdy. Studovala jsem meteorologii na MFF UK. Krok do TV jsem brala jako odbočku z hlavní silnice směřující k Letecké meteorologické službě, je fakt, že po té vedlejší jedu už hodně dlouho.[/LI]
[LI]Je pravda, že létaní je Váš nejoblíbenější koníček?
Je! Jen letos na něj po 20 letech nebudu mít čas – musíme dotočit a ustříhat to naše Skoro jasno. Oboje dohromady nezvládnu, na polovičatou práci ani na jedné straně není nikdo zvědav. Létání se šidit nedá. To se radši budu těšit na příští léto. Ale bolí to…[/LI]
[LI]Jak jste se vlastně dostala k létání a co Vám přináší?
Podědila jsem ho, můj tatínek létal a já chodila na letiště s ním. Co mi přináší? Nadhled a přitom vrací zpátky na pevnou zem![/LI]
[LI]Na jakých typech letadel létáte a kolik máte nalétáno hodin?
Na větroních – klasika L-13 Blaník, VT-116 Orlík, VSO-10 Vosa, Cirrus, svezla jsem se v akrobatickém speciálu Fox, ale ty kotrmelce, to není nic pro mne. Nejsem sběratelem razítek v zápisníku, na každém z těch letadel bych každý rok chtěla nalétat minimálně třikrát tolik, to by mě těšilo milionkrát víc než nějaký další typ. Hodin? Ještě jsem letos nepočítala zápisník, něco pod 500? Asi tak nějak…[/LI]
[LI]Kdo Vám nabídl moderování akce HeliMed a Helicopter Show? Po kolikáté už tuto akci moderujete? Jak hodnotíte letošní ročník 2006?
Neberu to jako nabídku moderování, je to projev mého přátelství k Danielu Tučkovi. Hrajeme, tuším, že už po páté nebo po šesté – nevím, takovou hru: on slibuje dodání kompletního programu a podkladů moderátorovi předem a když to každý rok řešíme on-line při show, necítím se přece jako moderátor! Teď vážně: je to především o mém vztahu k Danovi a jeho rodině, už jako dítě jsem obdivovala jeho otce Ivana, skvělého akrobata a mistra světa v této asi nejnáročnější disciplíně letectví, o úctě k práci leteckých záchranářů, navíc organizátoři tradičně podporují dražbou a prodejem obrázků, které kreslí děti záladních škol královéhradeckého kraje, sbírku Pomozte dětem, … Dost dobrých důvodů, ne?
A navíc: letos jsem na to všechno nebyla sama! Která z bab mojí generace odchovaná kultovním filmem Sněženky a Machři by se netěšila na „práci“ s Janem Antonínem Duchoslavem! (Psssstttt: zdál se po těch letech trochu zodpovědnější, ale uklidním vás - jen na první pohled. Promiň, Antoníne!) Jistě, že nejen proto hodnotím ten poslední ročník jako zatím nejlepší. Mimochodem, nejvíc jsem se těšila na slibované svezení v podvěsu vrtulníku, Antonín ve „vaně“, já v sedáku, Bell 421 pár desítek metrů nad námi. Konečně jsem pochopila, jak povznášející pocit musí mít zachraňovaný, stihne-li či může-li vnímat, co se s ním děje. Vzpomínala jsem na své dva kamarády, které tahle kdysi kdesi v Itálii vytáhli ze slepého žlebu i s lyžemi na nohou a dodatečně pochopila jejich euforii, která se zjevně netýkala jen záchrany holého života.[/LI]
[LI]Co byste vzkázala našim čtenářům?
V hlavě mi teď díky vaší předposlední otázce běží hlášky ze Sněženek, a proto jsem si asi připomněla, že i dneska platí stoprocentně ono 25 let staré: „Čeho se na nás dopustili ostatní, s tím už se nějak vypořádáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“[/LI][/OL]