Na pokoji jsem popadl telefon a zavolal svému dobrému příteli, panu doktoru Connaisseurovi.

„Ahoj Tome, jsem velice rád, že tě slyším. Dávej na sebe pozor, protože není zrovna nejlepší doba na rekreační pobyt. Zastav se v Chinatownu, je tam malá restaurace Chang-Li a v ní mě můj dobrý přítel nechává v klidu pracovat. Potřebuji tu obálku, co máš s sebou, máš ji, viď?“ „Ano, mám.“ „Výborně! Tak mi ji prosím tě přines, buď tak hodný.“
„Ano, spolehněte se, pane profesore!“

Zavěsil jsem. Pak jsem si uvařil čaj a chvíli se díval na televizi. Jelikož bylo velice horké počasí, tak jsem si šel dát studenou sprchu. Najednou někdo zaťukal.
„Kdo je,“zakřičel jsem z koupelny.
„Pokojová služba, pane, máte tu vzkaz,“ozvalo se.
„Podstrčte mi ho pode dveřmi. Právě se sprchuji,“odvětil jsem.
„Fajn!“

Vyrazil jsem se podívat ke dveřím. Dopis ležel na zemi před dveřmi. Opatrně jsem ho zvedl a otevřel. Vytáhl jsem vzkaz, který byl uvnitř a přečetl si ho. Stálo v něm:

Do 15:00 mi ten dopis dones. Potřebuji ho nutně!
Tvůj A.Con.[/B]

Okamžitě jsem se vrhl k batohu, vytáhl dopis a vzal do ruky klíče od pokoje. Oblékl jsem se a vyrazil. Dorazil jsem do čínské čtvrti asi za půl hodiny.
Restaurace vypadala na to, že velice brzy spadne. Zdi byly oprýskané a na nějakých částech vykukovaly trámy. Hlavní dveře byly zamčené a visela na nich cedulka: JDĚTE ZADNÍMI DVEŘMI!!! Uposlechl jsem a šel pátrat po těch dveřích. Našel jsem je v uličce vpravo od domu. Vedly k nim zrezivělé schůdky. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli po nich mám jít, ale pak jsem se odvážil a vylezl po nich. Dveře byly dřevěné a měly olověnou kliku. Zaťukal jsem a nic se nestalo. Zkusil jsem je otevřít. Šlo to ztěžka, ale povolily. Vešel jsem do velice úzké chodbičky, která silně páchla rybinou. Prošel jsem tedy uličkou skoro až na konec. Byly tam oprýskané dveře. Sáhl jsem po klice a otočil jí nejdříve ve směru hodinových ručiček a když se nic nestalo, tak jsem jí zatočil v protisměru, něco cvaklo a dveře se pomalu otevřely.
„Á, vy musite byt pan Pantialo,“ ozvalo se a ze dveří vykoukl starý chlapík, nejspíš Japonec, „Jistě, vy vlastníte tuto, ehm…, restauraci, či co to je?“
„Si seňor!“
„Nechci být nezdvořilý, ale já jsem francouzského původu!“
„Pardon monsieur!“ „Je od vás milé, že se snažíte mluvit mojí řečí, ale radši mluvte anglicky, jelikož já ani čínsky ani japonsky neumím mluvit.“
„Nevadi, to u nás taková zvyk!Vy asi hledat dochtora Connaisseura?“
„Ano, hledám, kde ho najdu?“
„Nasledujte mne a ja vam ukažu kde on být,“ řekl stařík a vedl mne dolů po schodech, které byly hned za dveřmi.

Stařík byl hodný a když se mnou mluvil, tak mluvil anglicky a sám se přiznal, že francouzsky umí jenom: „Pardon, monsieur!“
Když jsme sešli ze schodů, vydali jsme se dveřmi, které byly napravo. Za dveřmi byla další velice úzká a smradlavá chodba. Na levé i na pravé straně byly dveře označené čísly a já si domyslel, že to nejspíš budou čísla od pokojů, kde byly ubytováni hosté. My jsme vešli do posledních dveří vpravo, které měly číslo 240. Nula byla odlomená a visela na poněkud zrezivělém hřebíku. Stařík ji narovnal. V tu ránu se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely.

Vešli jsme do prostorného pokoje. Zapáchal spáleninou a skoro všude byly rozestavěny lahvičky s vroucími tekutinami. Z každé lahvičky vedla hadička do jiné. Vysoko u stropu byla skleněná potrubí a spousty drátů a dalších hadiček.

„Á, dobrý den Changu, Tome, jak se vede,“ozval se doktorův hlas.
„Dobrý, nebudu vas rušit při vachšem rozchoforu,“ řekl Chang a odešel.
„Díky Changu,“zakřičel za ním doktor.
„Dobrý den, doktore, tady máte ten dopis. Myslím, že jste chtěl, ehm, se mnou mluvit?“
„Ano Tome, chtěl. Díky za ten dopis. Potřebuji, abys odnesl tyto vzorky a dokumenty,“ řekl doktor a podal mi dosti objemnou obálku, „na toto místo,“ řekl a dal mi malý papírek.
„Ano. Ještě, ehm, něco?“
„Ano. Až tam přijdeš, spal ten papírek! Vejdi dovnitř. Nejspíš tě zkontroluje stráž. Když zjistí, že nic nebezpečného neneseš, pustí tě dál,“ vysvětloval unaveným hlasem doktor.
„Pak projdeš chodbou a na zdi bude nakreslená šipka kudy k laboratořím, osobním komorám a vzorkovně,“ pokračoval doktor.
„Fajn, ale kam půjdu,“ skočil jsem mu do řeči.
„Uvidíš. Podle ukazatelů dojdeš k laboratořím a najdeš dveře číslo 566. Máš to na tom papírku. Zaťukáš a otevře ti nejspíš kníratý a trochu obézní člověk v bílém plášti. To bude doktor Michael Triplet. Tomu to předáš a odejdeš. V 16:00 se tu stavíš. Ne dřív, ne později,“ vysvětlil doktor poněkud stroze.
„Ano, mohu už jít?“
„Ano! Zatím nashle!“
„Nashle,“ hlesl jsem a odešel.
Před dveřmi stál Chang-Li a vyprovodil mne ven.
„Přeji vám, ehm, hodchně štěsti, monsieur!“
„Děkuji!“
Když se za ním zabouchly dveře, rozevřel jsem papírek a přečetl si jeho heslovitý obsah.

Downtown
Laboratories for research and technology
Číslo dveří: 566
Michael Triplet
Dávej pozor![/B]

Do Downtownu jsem přijel taxíkem. Do budovy jsem se také dostal jakž takž v pořádku. Z atria, kde jsem právě stál, vedly tři chodby. Po chvíli váhání jsem se vydal tou první, která vedla rovně.

Článek je součástí seriálu Tom Pantial.
Ostatní články z tohoto seriálu:

• Tom Pantial - 2. kapitola: Pošlete to doporučeně (Právě čtete)
• Tom Pantial - 1. kapitola: New York
• Tom Pantial - Úvod