Hlas utichl. Bylo slyšet jen lehké šustění větru a křupání sněhu pod Uriho nohama. Uri uviděl, jak se z dáli blíží nějaká rozmazaná postava. Nebylo snadné ji rozpoznat, jelikož měl Uri oči rozvlhčené, jak do nich celou tu dobu padaly vločky. Pomalu se mu zaostřoval zrak. Před ním kráčela chlupatá zrzavá koule, ne větší než sedm coulů a zírala na něj velkýma očima.

„Uri?“ vydechla rozrušeně osůbka. „Jsi to ty, Uri?“ pokračoval skřítek a huňatou rukou odhrnul Urimu z obličeje vrstvičku sněhu. „Papagui!“ vykřikl Uri a vstal ze sněhu. „Jak jsi se sem dostal?“. „No, zaprvé, nikdy nevěř kupcům, kteří tvrdí, že se chtějí jenom zeptat na cestu, protože mě jedna skupina chytila, byli to pytláci a chtěli mě prodat, narazil jsem na ně, když jsem odcházel z přístavního města. Nakonec jsem se jim ztratil v Dertiu, když mě nabízeli jako návnadu na okřídlené Koňolyry na bleším trhu, to bys nevěřil, k čemu může být násada od smetáku dobrá. Několik měsíců jsem pak přežíval v jednom opuštěném domě v centru Dertia. A nakonec jsem se vydal sem do hor.“. Počkej, chceš říct, že je tady někde Dertio?“ zarazil ho Uri nadějně. „Asi pět kilometrů vzdušnou čarou v tom směru, kudy jsem přišel, ale teď mi řekni ty, kde ses tady vzal...“. „To by byla dlouhá...“. „Počkej“, zarazil ho Papagui „já jsem ti taky řekl, co se mnou bylo, ne?“. „Dobře...“ přikývl neochotně Uri a spustil: „V přístavním městě si ze mě vystřelil jeden chlápek, když mi nabídl, jestli nepotřebuju převézt na druhou stranu jezera, a tak jsem se nalodil na obchodní galéru. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se na břeh dostal s pomocí jednoho cvoka s pramicí. Setkal jsem se s mrchotinkami a shodou okolností jsem přebyl několik měsíců ve ztracené vesnici, kde jsme se vydali na výpravu a já jsem se pochopitelně ztratil...“. „Zajímavý,“ dodal Papagui, zvedl se a vydal se na cestu. „Ale já si nevymýšlím,“ snažil se ho přemluvit Uri, ale Papagui už ho neposlouchal a razil si cestu sněhovými závějemi. Uri vstal a pomalu kráčel ve skřítkových stopách.
Přestalo hustě sněžit. Vítr ustal a Papagui s Urim se provrtávali metrovou vrstvou sněhu.

„Jak je to ješ...“ „Moc daleko,“ zarazil Uriho Papagui v půli věty a pokračoval v chůzi. Kolem nich se tyčily zasněžené hřebeny vysokých hor, sem a tam bylo vidět, jak se z protějších strání valí laviny, sem tam zasypala vrstva sněhu nějakého horského tvora, ale nic pozoruhodného se nedělo. Ani jeden se nepokusil navázat rozhovor.

„Uri!“ ozvalo se z dáli. Hlas se nesl ozvěnou přes horské hřbety. Uri se otočil a vydechl úžasem. V dáli seděla na muloňovi Kelen a mávala Urimu na pozdrav…

---

Publikováno: 13.1.2006 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk