Uriho plíce nasály hořký smog, což jim očividně nedělalo dobře, neboť Uri začal zcela přidušeně kuckat a chraplat.

„Je tam někdo?“ ozvalo se z kouře. Podle toho, co Uri zaslechl, se jednalo o člověka opačného pohlaví, než byl on sám. Radši nic neříkal. Z mlhy se vynořila dívka, plavovlasá vzrostlá, se zelenýma očima jako dva korálky, co prodávají kořenářky na trhu a drží kupce v přesvědčení, že se jedná o magické kameny, které odlučují pekelnou moc. Dívka na sobě měla vesnické šaty z rubnované kůže, podobně jako husopaska, chcete-li selka.

„Je ti něco?“ pohlédla na Uriho s překvapeným výrazem. Uri stále sípal přidušeně kroutil hlavou, jako by snědl nějakou jedovatou bylinu. Dívka mu podala bělavou ruku a pomohla mu vstát ze země. Uri si začal na kouř zvykat a sípavě prohlásil: „Jmenuju se Uri, Uri Baborád.“. „Kelemína, Kelemína Luana Borisima Měchorupová, ale přátelé mi říkaji prostě Kelen,“ přitakala a vzala Uriho za ruku a postupovala s ním dál smogem.

„Vidim, že to tady moc neznáš, Uri,“ dodala Kelen a táhla zakuckaného Uribo za sebou. Kolem se najednou začaly objevovat obrysy stanů a jednoduchých budov. Smog jakoby zázračně ustoupil. Kelen s Urim se zastavili před obrovským ohništěm plným brčvového dřeva. „Tohle je náš hlavní zdroj tepla,“ vysvětlovala Kelen. „Tohle ohniště nikdy nevyhasíná, protože je do něj nepřetržitě přikládáno, dokonce i v zimě, protože brčvové dřevo, jak jistě víš, nikdy nenavlhne.“ Uri jen němě kývl, přestože neměl ponětí, o čem ta Kelen mluví.

„Myslím, že bys měl jít na audienci k náčelníkovi, mému otci,“ Pobídla ho o odešla směrem k největšímu mohutnému stanu. Kelen rozhrnula závěs a společně s Urim vešla dovnitř. Bylo tam příjemně teplo a stan byl vyzdoben nejrůznějšími vyřezávanými sochami a cetkami, pochopitelně taky z brčvy. Uprostřed stanu, na lněném koberečku seděl muž menší postavy v dlouhém vytahaném hávu a legračním turbanem na hlavě. „Mluv,“ pobídla tiše Kelen Uriho a šťouchla do něj špičatým loktem. Uri přistoupil blíže a zdvořile pozdravil: „Do-dobrý d-den, zádám v-vás s a-a-audienci,“ vydal ze sebe rozrušeně. Náčelník se pomalu usmál a vzpažil ruce. „To je charisma, takového muže v osadě potřebujeme, to se tak často nevidí, ohřej se tady, klidně pobuď a hlavně jez, co hrdlo ráči!“. Ne, že by Uri nebyl rád, že svým koktavým projevem tak snadno získal náčelníkovu přízeň, ale stále se necítil ve své kůži. To však brzy pominulo. Po několika dnech, které prožil ve vesnici, se seznámil s mnoha jejími obyvateli, dokonce si i na odporný brčvový smog docela zvykl. Taky se už kvůli Kelen, která ho tak úpěnlivě prosila, rozhodl, že ve vesnici bude i nadále pobývat.

A tak měsíce plynuly a přizpůsobený Uri svýma rukama napomáhal k pěstování, stavění nových budov a jiným pracím. Po jisté době se z něj stal i vynikající kovář a hlavně se začal dosti významně přátelit s Kelen.

Jednoho krásného, brčvou začouzeného dne, do vesnice přiběhl otrhaný chlapík jménem Gurmon. Uri ho dobře znal, byl to nejlepší bojovník vesnice, však tomu taky odpovídalo jeho jméno. Gurmon = Orksky „smrt“. Muži ho zabalili do dek, ošetřili mu rány a dali mu napít horké domácí pálenky z korupových tykví.

„R-rychle, ho-honem, v-v horách nás p-přepadla s-s-smečka divokejch p-pěkně hladovejch Safurijů,“ vydal ze sebe muž a rozklepaně popíjel horký roztok. Nikdo, kromě náčelníka, neměl tu odvahu zachovat klidnou hlavu, neboť Safurijové, jak všichni víme, nebývají zrovna ta nejpřítulnější stvoření z celé Bree. Proto se všichni nenápadně uchýlili do svých stanů, oddali své myšlenky pozitivnějším stránkám jejich života. Uri se po chvíli vrátil ke své práci a dál okovával ochočené Muloně.

Po nějaké době se Uri rozhodl, že místo toho, aby strávil už tak znechucený den díváním se na omatlaná kopyta chlupatých zvířat s placatým a věčně umaštěným rypákem, se půjde podívat, co se děje v náčelníkově stanu. Rozevřel plachtu a viděl dovnitř. Seděl tam pochopitelně náčelník, rozměrná Kelen, ale i teď, ač méně rozklepaný, Gurmon a několik dalších.

„Výborně, už na tebe čekáme, Uri,“ usmál se na něj náčelník a pobídl ho rukou, aby se posadil. „Probíráme teď moc důležité téma, a proto chci, abys byl u toho.“. Náčelník vytáhl z kapsy svého hávu svitek pergamenu. „Donfám, že jsme tu všichni, byli vybráni ti nejlepší bojovnici z vesnice, aby se se mnou vydali na bojovou výpravu proti těm Safurijům, o kterých je snad dost známo. Vybráni tedy byli…“ náčelník rozvinul svitek a začal číst jména: „Kel Furgund, Gurmon Ghet, Uri Baborád, Marill Vasiliar, Luiro Mormijár, Náčelník Uruk Borisim Měchorup.“. „A já?“ dodala Kelen a založila ruce. „No tak, Kelemíno, víš moc dobře, že jet nemůžeš,“ zarazil ji náčelník. „A proč ne, protože jsem žena?“. „To taky, ale hlavní důvod je v tom že...“. „No tak, Uri, řekni něco,“ pobízela Kelen Uriho. Uri pohlédl na Keleninu typicky ženskou štíhlou postavu a zdržel se komentáře. „Tak to je vážně pěkný, copak tady vládne nějakej patriarchát, nebo co?!“ zrudla Kelen a se založenýma rukama odešla směrem ven. Uri a muži ještě chvíli počkali, než se vzdálí na takovou vzdálenost, aby mohli spokojeně odjet.

Urimu připadla do ruky zrovna hrubě kovaná, zcela tupá a hlavně až přehnaně malá sekyrka, takže ve srovnání s ostatními, těžce zbrojenými muži, vypadal Uri poněkud komicky. Všichni nasedli na Muloně, které měl Uri v úmyslu okovat a odjeli z vesnice.

Muloni se táhli pomalu jak šneci a k tomu tak příšerně páchli, že by to omámilo i skalního trolla. Smog z pálící se brčvy se za chvíli úplně rozplynul mezi zelenými stromy lesa a Uri se mohl i přes příšerný Muloní smrad volně nadechnout.

Cestu se linula lesem, který postupně řídl, řídl, až se po chvíli úplně ztratil. To však Urimu zvláštní nepřipadalo, neboť byl myšlenkami úplně někde jinde. Musel stále myslet na krásnou Kelen, se kterou si vztah po incidentu v náčelníkově stanu značně rozhodil.

„Hej!“ zakřičel na něj Kel, „Dál musíme po svých, Muloně povedeme vedle sebe.“. Uri se probudil z bdění a pohlédl před sebe. Před ním se linula cesta, která stoupala a stoupala až do závratných výšek zasněžených hor. Jak Uri brzy zjistil, Kel na něj volal, když byli už dvacet metrů před ním, a tak se ujistil, že ho s sebou vzali jenom proto, že se tak významně přátelil s Kelen. Vůbec o něj neměli starost a nechávali ho v dlouhém závěsu za nimi. Tak tomu bylo po celou cestu.

Jednoho chladného večera, když se v pětitisícových výškách brodili třímetrovým sněhem, začal foukat slabý větřík. „Tohle počasí nám dlouho nevydrží, spolehněte se,“ dodal náčelník a vzkázal, ať to řeknou taky Urimu. Kel chvíli počkal, až se Uri objeví alespoň v zatáčce. Poté na něj toto poselství zakřičel, ale na Uriho reakci už nepočkal, jak už to tak bývá, Uri ho samozřejmě neslyšel, jen spokojeně kráčel cestičkou, kterou mu jeho druhové vyšlapali.



A větřík pomalu sílil, až dospěl k velice silnému větru, který nepřežil jeho Muloň. Pomalu se skácel na zem a jiskra v jeho očích pomalu vyhasla. Uri se posadil k jeho huňatému tělu a pokoušel se skrýt před silným vichrem, netušíc, že se cesta vyšlapaná jeho druhy pomalu zavála sněhem. Uri se schoulil k tělu mrtvého Muloně a snažil si skrýt tvář před ostrými ledovými krystalky.

Najednou uslyšel hlas…

„No co je tohle, krucipísek, do starýho Marutovníku, co je tohle za příšerný větry!?“ ozývalo se. Uri ten hlas znal moc dobře…


Příloha - mapa Bree

---

Publikováno: 6.1.2006 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk