„Být sklíčený“, patří k jednomu ze složitějších slovních spojení, které mnoho lidí na světě zkrátka nedovede pochopit, Tudíž je definují od spojení jako například: „Být velmi šťastný...“ nebo „Být hladový“. Tato spojení jsou ovšemže při porovnání se spojením „být sklíčený“ naprosto chybná, tudíž se mnohokrát stane, že nastane menší zápletka třeba u docela obyčejného rozhovoru. Například: V parku se potkáte se svým nerozlučným kamarádem ze střední školy, se kterým jste se při nejmenším pět let neviděli, který se vás po krátkém pozdravu jako vždy zeptá: „Jak jde život, člověče?“ a na to vy ihned zareagujete a vytasíte na něj své: „No, já ti nevím, dneska jsem nějak sklíčený...“ No jen si představte, jaké by to asi bylo, kdyby vás místo utěšování pozval do bistra na rohu na pizzu s porcí mozzarelly a ančoviček, i když by to bylo poslední, o čem byste v tu chvíli chtěli přemýšlet. Výraz „BÝT SKLÍČENÝ“ znamená být nepříliš šťastný, přesněji být nešťastný. Tento výraz používáme tehdy, když jsme například měli mít nádhernou školní besídku, kde jsme měli hrát hlavní roli v pohádce „Jak Honza skolil draka“, jenomže si nějaký sedmáček pokoušel hrát s plynovým sporákem ve školní jídelně a při té příležitosti stačil podpálit školu a besídka se odložila na další rok, nebo když máme objednané lístky na koncert své oblíbené kapely, ale zrovna ten den, kdy se koncert koná, vás váš soused nechtěně postříká hadicí, když kropí záhonek, vy se nachladíte a je po ptákách.

A právě takto sklíčený si připadal Uri jako každý, kdo čirou náhodou vkročil do ogří vesnice, aniž by nějak zareagoval na důrazné varování na ceduli před ní. Sestupovali údolím čím dál níž. Slunce na okamžik vykouklo zpoza mraků a dole pod zarostlým útesem se ukázalo ohromné jezero, kolem něhož vedla dlouhá obchodní cesta vedoucí do lesa, kde se pomalu ztrácela v hustých korunách stromů.

„Půjdeme po cestě?“ zeptal se nedočkavě Uri. „Zbláznil ses? Ne, my nepůjdeme po cestě, to ty si pudeš dál, já sem tě provázel jenom tady po okolí hor a dál si di sám, tam dole to není moje branže…“. „No tak já pudu po cestě,“ opáčil Uri a s nepatrným úšklebkem začal dál pozorovat cestu, aby nezakopl o nějaký větší balvan. „No ty ses snad naprosto pomátl! Ty to tady asi moc neznáš co?! Teď sme někde ve vokolí Aganurktu, kterej má zasažený hranice z jihu až někam do pryč kolem tohohle jezera, kde se to točí z Mangarovejch hor. Na druhý straně za Narreovým močálem je EI Ureto, nemalý městečko, převážně obchodní přístav. Po cestě by tě dál nepustili. Je to obchodní cesta a ty tam asi pro obchod nejedeš, takže bude nejlepší, když se támhle dole v přístavu nalodíš na nějakou loď jako černej pasažér a do EI Ureta se svezeš po ní.“. „Ještě si mně pořád neřek‘, proč mě do toho města táhneš. Pokud se nemýlím, tak
Farut i Dertio jdou na druhou stranu,“ vydechl vítězně Uri a postavil se na skalku bránící v cestě. Papagui si ho změřil ubohým pohledem. „Jestli je nějaký místo, kde by si nevšimli jak vypadáš, tak je to právě v El Uretu...“ dodal hořce a otočil se k Urimu zády. „Pokud vím, tak Mangarový hory sou zatopený a do Bree se nezapočítávají...“ ušklíbl se Uri a opět se vrátil k pozorování jezera pod nimi. Ani jeden z nich neměl příliš dobrou náladu a dolů se ani jeden z nich nehrnul.

Sestupovali stále níž a níž. Zanedlouho sestoupili pod šedavé mraky a záhadně se oteplilo. Dole pod nimi se začalo objevovat několik domů a vysoká stará zvonice obalená hnědavými Troluby. Celá byla pobitá plechovými taškami pokrytými hnědo-rudou rzí. Město se nijak nelišilo od zvonice. Téměř všechny domy byly pobity plechovými taškami kromě radnice uplácané z jílu, jímž prorůstaly nahnědlé chorože. „Papagui, ale co když…“ zeptal se Uri a rozhlédl se kolem sebe. Papagui nikde. Kolem Uriho se to jenom hemžilo různými Hoongy, trolly, Avaguy a sreii, ale taky Neesy, Furty a Liagy. Mezi davem proudícím ulicemi přístavního města se Uri dokonale ztratil. První, co ho napadlo, bylo se někoho důvěryhodného zeptat, kterou lodí se dostane do El Ureta a při té příležitosti ho napadlo, že nejdůvěryhodnější osoby se obvykle nacházejí po putykách nebo pouličních hospůdkách.

Při prorvávání se mezi davem na jednu takovou natrefil a podezíravě si přečetl ohromnou plechovou ceduli visící nad jejím vchodem: „U rezivého plechu“. Brzy po přečtení této cedule Uri pochopil, že tato putyka naprosto zapadá do tohoto prostředí, a že kdyby se jmenovala „U Splácaného jílu“, by ve svém mínění nepolevil. Neochotně, přesto však pevným krokem vstoupil dovnitř. Hospoda se spíše podobala nožem vydlabanému kmenu velkého stromu než putyce a byla tak zakouřená smačkanými kořínky tabačovníku, že se Urimu při každém nádechu zvedal žakudek. Bylo tam plno lidí, převážně cizinců. U prvního stolu se tlačilo několik Neesů oděných v šedavých pláštích, kouřících dýmky a pokukujících po dvou Sreikách roznášejících objednané nápoje. Na druhý stůl ani nebylo vidět, poněvadž byl obmačkán hordou občánků sledujících, jak si dávají souboj v páce jeden hong a příslušník rasy trollů. Zkrátka se Urimu podařilo natrefit na tu nejšpinavější putyku v přístavním městě. Pomalu přistoupil k nahrubo ořezanému baru a rukou pokynul na hostinského, který seděl v rohu na dřevěné stoličce a nožem vyřezával do dřívka ornamenty. Zvednul se a přistoupil k Urimu: „Tak co to bude...!?“ „No, potřeboval bych vědět, jestli…“ „Tak to ne, mladej,“ odsekl hostinský „…buď si něco objednej, nebo zavři zobák, já tady nejsem vod žádnýho vyptávaní a teď, když dovolíš, mám tu něco na práci!“ dodal hořce, utřel si čelo pruhovaným kapesníkem a opět se posadil na stoličku a začal si vyřezávat do dřeva. Najednou se k němu přiklonil vousatý chlapík se špičatým lodivodským kloboukem: „Já jsem ňákej Xerxon, ale chlapi mi říkaj Xex, tudle vás tady poslouchám a zaslechnu, že bys potřeboval s něčim píchnout, no já nejsem jenom lodivod, ale taky perfektní vobchodník, průvodce a dyš na to příde, tak i dohazovače zmáknu, tak co?“ Uri si ho změřil od hlavy k patě a vypustil: „Potřeboval bych se dostat do EI Ureta.“ „No, není to náhodička, zrovinka za chvilku s kamarádama tam vezem‘ náklad urtemudovýho dřeva, jestli tam chceš hodit, tak tě klidně svezem.“ dodal Xerxon a pobídl Uriho, ať jde za ním. Vyšli ze zakouřené putyky a dál se prodírali davem směrem k přístavu. Dorazili na dřevěné, plechem pobité molo, kde mužík menší postavy vařil v kotlíku některé z rybáři ulovených zvířat. Sešli z mola na menší podezdívku, kde stála ohromná broušená galéra s vytesanými ornamenty mořských zvířat: „Teď potichu, ať tě nikdo nevidí,“ zašeptal Xerxon. „Proč?“ „No, ona ta loď popravdě, já, já jí nekapitánuju, jsem jen zástupce kormidelníka.“. Uri zděšeně vydechl a následoval Xerxona na palubu. Prošli kolem spícího bocmana ležícího na koženém lehátku. Potichu se belhali napříč palubou galéry, až došli k velké síti plné urtemudových klád. „Tak lez!“ pobídl Xerxon Uribo a ukázal na velkou protrženou díru v síti. Uri se pevně chytil rukama a dírou prolezl. „Teď se tam schovej,“ zašeptal Xerxon a zmizel za hlavní palubou. Uri si vlezl mezi dvě klády a tiše vyčkával. Když odbilo dvanáct, na palubě se to jen hemžilo muži. Byl mezi nimi i Xerxon, který stále pokukoval směrem k síti, aby se ujistil, že je Uri pořádně schovaný.

„Hněte se, vy bando líná, do půlnoci tam musíme bejt!“ ozvalo se ze zadní paluby. Stál tam vysoký muž s páskou přes pravé oko, oděn v dlouhém koženém plášti s vysokým černým kloboukem. Pomalu slezl ze schůdků vedoucích na zadní palubu a přišel blíž k posádce, přičemž bylo vidět, jak drží v těžké mosazné rukavici láhev těžké alkoholické tekutiny a při chůzi s ní rytmicky pohupuje. „Tak na co ještě sakra čekáte, vy plesnivci, koukejte hnout zadkem, jste tu vod práce, jasný!?“. Posádka se okamžitě rozběhla všemi směry a začala dělat ty nejrůznější práce, u kterých Uri ani nevěděl, k čemu jsou. Tiše je pozoroval ze své skrýše, ani nechtěl myslet na to, co se stane, když ho tu posádka najde.

Začalo se stmívat, Uri ležel ve své skrýši a pozoroval oblohu, na které se začínaly objevovat hvězdy. Posádka seděla na zadní palubě u kormidla a něco si pro sebe šuškali. Uri věděl, že nesmí usnout, protože by ho nalezli při vykládání dřeva a pozorování hvězd ho začalo unavovat. Najednou cosi zaslechl: „Dojdi pro nějaký dřevo z nákladu, rozděláme voheň...“ Uri polkl knedlík, který mu narostl v krku. Zapadl mezi dvě klády a naslouchal. Uslyšel dusot dvou lidí kráčejících směrem k němu. Síť sebou prudce trhla. Jeden z mužů šplhal po síti směrem k díře. Protáhl se dovnitř a vytáhl sekeru. Seknul do klády kousek vedle Uriho, který zatajil co nejvíc dech, aby nevyšlo najevo, že se zde ukrývá. Když člen posádky několika ranami kmen přesekal, shýbl se a postavil se rozkročeně do díry. „Au!“, sykl Uri a poškrábal se na čele.“ „Ha, černej pasažér!“ vyhrkl muž a mocným mávnutím ruky udeřil Uriho do břicha. Uri zasténal bolestí a bezmocně se nechal táhnout za nohu ven ze sítě. Muž Uriho dotáhl až na zadní palubu, kde už čekala posádka. „Kdo to sakra je?“ „Co tady chce?“ šuškali si mezi sebou, dokonce i Xerxon dělal, jako by Uriho nikdy neviděl. Najednou vystoupil z podpalubí kapitán lodi a hlasy všech rázem utichly. „Co tady chce?“ Sykl kapitán a vážným pohledem se na Uriho podíval. „Je to černý pasažér, kapitáne,“ odpověděl muž. „Musíme s ním něco udělat?“ nastala chvíle ticha. Posádka mlčky pohlížela na kapitána. Bylo slyšet jen šumění vln a vítr, jak narážel do plachet lodi. „Zabít!“ šeptl kapitán a odešel zpět do podpalubí. Uri se postavil a začal couvat před posádkou. Muži drželi v rukou nože, vidle, halapartny a jiné předměty, kterými byli schopni Urimu ublížit. Uri pomalu stále couval dál a dál až na přední část lodi. Posádka se šklebila tak, jak to ani neumím popsat, takže jim z úst čněly shnilé zuby. Až tak, že by z toho v hostinci i sklínky popraskaly. Ani nevíte, jak rád bych teď napsal, že to Uri pronásledovatelům pořádně natřel, a že ze strachu všichni hned přeskočili přes palubu do moře, jenže ten, kdo přeskočil zábradlí galéry jedoucí do El Ureta, ten kdo skončil v ledové vodě jezera pod horami, ten kdo měl pro strach uděláno, nebyl nikdo jiný než Uri Baborád...

---

Publikováno: 27.8.2005 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk