Uri a Papagui se unaveně toulali zpustlou horskou krajinou a drbali si bolavé zažloutlé strupy po žihadlech. Oba doufali v zázrak, že už jim žádné Lesotrpky nepřijdou do cesty. Opatrně a obezřetně se prodírali bažinatkovými kořeny. Uri při každém kroku bolestivě heknul a opatrně si mnul boláky, ze kterých každou chvilku vystříkly kapky hnědé žluči a Papagui hbitě cupital asi metr před ním a vytrvale se drbal v husté zrzavé srsti. Sestupovali čím dál níž a níž, až byli tak nízko, že Uri mohl i normálně dýchat. Na zem však stále nebylo vidět. Zakrývaly ji husté vatovité mraky, které líně pluly po šedavé obloze a v dáli se pomalu rozpouštěly, jako když se Toturuový kořen dlouho nezalívá a shnije. Potom z něj vycházejí nazelenalé oblaky smrdutého jedového pylu, kterým se léčí kousnutí od Safurije nebo Matarua. V tom měl Uri štěstí. Mataru ho naštěstí nekousl, jen ho podrápal svými kly. Kdyby ho kousl a Uri by nedostal okamžitou dávku Toturuového pylu přímo do krve, byl by na místě mrtvý. „Ech, ech!“ zakuckal se Papagui a Uri pohlédl do dáli a uviděl oblak zšedivělého kouře, který se rychle táhl až k nim. Byl to kouř ze spalující urtemudy. Lehký a voňavý. Uri se na chvilku zastavil a zasněně čichal. Ani mu přitom nepřišlo, že klesá stále níž za kouřem a jde dál a dál. Papagui nedůvěřivě pospíchal za ním a marně se ho snažil zastavit až najednou: „Buch!“. Uri si bolestivě mnul palec u nohy. Papagui ho totiž švihl suchou větví, která pomalu hnila u menší skalky opodál, aby mu připomněl, že je stále ještě Srei ztracený v Breeskýeh pustinách a ne Bohatý Neeský obchodník žijící v cihlové vile u Tafurského pobřeží. Stáli v mlze, před nimi byla cedule s nápisem ve Sreském a Liagském, ale taky skřetím a ogřím jazyce, který znamenal něco ve smyslu: „kdo překročí práh této vesnice, stává se synem smrti!“. Při těch slovech naskočila Urimu husí kůže a snažil se odstoupit trochu dál, ale bylo pozdě. Natěšený Papagui bez sebemenšího rozmyslu vběhl do mlhy, vzápětí však zase vyběhl i s ogřími Fataramy (kopiníky) a prchal někam směrem nahoru. Ogři si Papaguie, snažícího se dělat nenápadným, samozřejmě ihned všimli a snažili se ho nabodnout na svá kopí vyrobená z lopatek jiných šťastných zvířat, která se dostala ogrům do rukou. I Lesotrpky by ocenil víc než ogry. Krvelačné, oslizlé, zelené, umaštěné stvůry s ostrými zuby a drápy a mohutnými a tvrdými rohy zarostlými až hluboko do lebky. Papagui jako obvykle zapadl někam pod kámen a z povzdálí nadšeně pozoroval, jak si s nimi Uri poradí. Bylo to tak i s Lesotrpkami. Taky by se nejradši někam zašil a jen se na všechno díval. V tom měl Uri velkou nevýhodu. Nemohl si jen tak jednoduše zalézt pod nějaký oblázek válející se na cestě. Musel vlastnoručně čelit nástrahám, jako když si ho Bodohlod vzal k sobě do hnízda, nebo když ho Mataru nabral na kly, nebo když ho poštípaly lesotrpky, nebo jako teď, když se ho jeden z ogřích stráží snaží praštit přes hlavu ohromným balvanem válejícím se na šedavé hlíně.

„Abe varotte oter,“ pokračoval, což znamenalo něco jako: ,,Za největší hřích“. „Patagofe mortag ouris villagius!“ což by v překladu znamenalo něco jako „...vyrušit mír naší vesnice!“. „Mortag villagius“ - ta dvě slova Uri dobře znal. Slýchal je jako malý kluk, vždy když přijížděli ogří a liagští misionáři do Farut, pronášeli tato slova před tím, než vjeli do vesnice. „Mortag villagius“ - no ovšem, znamenalo to „mír vesnici“! Urimu to však nedávalo vůbec žádný smysl. Sice tu pobýval pouze několik minut, „mír“ mu však nepřipadal jako to pravé slovo vážící se k této vesnici. Najednou se ozval výkřik. Jeden z přihlížejících ležel na zemi s krvavou ránou v hrudi. Nad ním stál rozzuřený ogr s dlouhou tyčí pobitou ostrými ocelovými trny a máváním s ní kolem sebe se snažil zahnat zpět skupinku nedočkavých diváků, kteří se snažili vtlačit se blíže k můstku. Tyto samé dotěrné kreace se několikrát mezi ogry opakovaly, až muž se zeleným pláštěm a groteskní čapkou hluboce zakašlal a sklopil oči k zemi. Rozruch ustal a obecenstvo se naklonilo blíž. Po dřevěných schůdcích na můstek vystoupili dva ogři do půl těla svlečení a se zakrytou tváří, přistoupili k Urimu a Papaguimu a oba si je změřili káravýma vybledlýma očima, které jim vykukovaly z děr v kožených kuklách. Poté oba vyzdvihli do výše, aby je ukázali davu, který vzhlížel k Urimu a Papaguimu. Katové je postavili na dvě dřevěné stoličky a navlékli jim na hlavu staré zšedlé provazy. Uri zavřel oči, myslel na nejhorší. „Bude to jen chvilka, jen chvilka a pak už nic,“ šeptal si v duchu. Zuby mu v puse drnčely a skřípaly, jak se celý třásl, když tu „ŠKUB!“, před očima mu v tu chvíli proběhl celý život - vzpomínal si, jak chodil do městské školy v Roteirri, jak se mu děti smáli, jak často chodíval na farutské trhy kupovat rubanový chléb, jak mu ve dvanácti letech zemřela matka, jak ho kde kdo odmítal, jak dostal vynadáno, že rozsypal koš s korupovými tykvemi, jak dostal svoje první stádečko tažných šlechtěných mataruů a jak mu je po pěti letech Mare Krasotřas vzal, jak se mu ve dvaceti letech ztratil v lese otec a už se nevrátil, jak sešel z cesty, jak ho unesl Bodohlod, jak zápasil s Mataruem, jak potkal Papaguiho, jak unikali Lesotrpkám, jak byli uvězněni ve vesnici v ho… - „Křach,“ ozvalo se. Uri ležel pod prolomenou podlahou můstku s kusem utrženého lana kolem krku. Ohromnou dírou k němu z výšky dvou metrů přihlíželi katové a dokonce na něj tupě a nevěřícně zíral i vysoce představený dlouhán s onou groteskní čapkou na hlavě. Roztržití diváci se krvelačně hrnuli pod dřevěnou podstavu a snažili se Uriho polapit. Byli ze všech stran, neměl kam utéct. První, menší jedinci prolezli mezi křivě pobitými prkny a s vytasenými drápy se na Uriho rozběhli. Uri sebral ze země jedno prkno pobité několika zrezlými hřebíky a začal se jím ohánět kolem dokola. Několik ogrů zděšeně couvlo, ale nakonec se odhodlali a rozštípali prkno na malé kousky. Několik silných ogrů odtrhalo z podstavy překážející prkna a vrhli se dovnitř. V závěsu za nimi se hrnuli ostatní vesničané s vidlemi, motykami a jinými udělátky, tudíž Urimu nezbývalo nic lepšího, než nahrnout pod sebe několik prken a pokusit se vyskočit nahoru… to taky udělal. Sebral prkno a praštil s ním muže s groteskní čepičkou někam pod oko, aby měl cestu volnou. Na shrnování prken už nezbyl čas. Odrazil se od prašné hlíny a zachytil se za okraj díry v můstku. Několik ogrů stále ještě trčících pod můstkem ho chitilo za nohy a snažilo se ho strhnout dolů k zemi. Pár se mu jich podařilo setřást, jednoho však musel odbýt několika zřejmě bolavými kopanci do brady, jinak šlo všechno jako po másle.

Dva katové přeběhli k Papaguimu, jako by chtěli alespoň jeho udržet, Uri je však s nemalým rozběhem srazil z popravčího můstku dolů na zem. Popadl roztřeseného skřítka a utíkal směrem k bráně. Rozzuřený dav se hrnul směrem za nimi. Uri utíkal, co mu jen nohy stačily, ale ogři se sále přibližovali.
„Už nemůžu!“ vyhrkl vystrašeně Papagui, který si doposud pohodlně seděl v Uriho náruči a olizoval si chlupaté prstíky. Uri se na něj zlověstně podíval: „Jak je libo!“ ušklíbl se a přehodil ječícího Papaguiho přes abuvníkové hradby vesnice. Uri už sotva dýchal, chrčel tak, že by mu ani nepřišlo zvláštní, kdyby se pozvracel nebo kydyby ho vesničané chytili a rozřezali na uzoučké plátečky, které by si naservírovali při nějaké významné události namáčené do ortuové omáčky. Vesničané neúnavně a vytrvale spěchali do strmého, štěrkovitého svahu, kde ležel pomačkaný Papagui a nevrle něco ládoval do Uriho tak hlasitě, že by ho slyšel i Safurij, který je zcela hluchý a nemá absolutně žádný smysl pro orientaci.Uri necítil nohy, ale stále se držel. Stále běžel s Papaguim v náručí. Když měl nervy na niti a myslel, že to už nerozdýchá, tak se ogři začali vzdalovat. Větší skupina se odpojila a nechala ostatní, zdatnější, pokračovat. Uri stoupal do kopce ve štěrkovitém průsmyku až se pronásledovatelů dočista zbavil…

---

Publikováno: 31.7.2005 v rubrice Fantasy a sci-fi - PĹ?Ă­bÄ?hy
Diskuze: žádný příspěvek
Autor: Ĺ imon (Autor)
Náhled pro tisk