JAKUB DEML (1878 – 1961)
   Kněz – pro neustálé spory s církevní vrchností odešel již ve třiceti letech na odpočinek, aniž se vnitřně rozešel s církví, a věnoval se cele literatuře. Velmi silný vliv na Demla mělo jeho přátelství s O. Březinou. Tento ve své době málo oceňovaný básník a prozaik bývá pokládán za předchůdce moderních básnických směrů, zejména surrealismu. Deml byl vynikající básnickou osobností. Jednou s pohledem laskavým a něžným odkrývá utajenou krásu nejvšednějších věcí, aniž je přímo zobrazuje, jindy hrůzu a děs lidské existence.

   Většinu svých prozaických prací vydával v podobě mnohasvazkových sborníčků ŠLÉPĚJE (celkem 26 svazků). Obsahují hlavně básníkovy deníky, úvahy, polemiky, aforismy, korespondenci i kroniku denního života. Z básnické tvorby vynikají básně v próze MOJI PŘÁTELÉ, lyrická oslovení květin a kniha MIRIAM, milostná poezie v próze.

Zdroj této informace je http://cs.felk.cvut.cz/~xkamm/litera/20.html.
 
 
JAROSLAV DURYCH (2. 12. 1886 – 7. 4. 1962)
   Narodil se v Hradci Králové ze starého turnovského rodu brusičů drahokamů. Otec Václav (zemřel 1897) byl regionálním novinářem, autorem cestopisných črt a jednoho dramatu, starší bratr Václav (zemřel 1912) psal verše a překládal z francouzské literatury. Gymnasium začal studovat Jaroslav Durych v Hradci Králové, od sekundy byl žákem gymnasia z Příbrami, kde maturoval roku 1906. Jako vojenský stipendista absolvoval roku 1913 lékařskou fakultu v Praze, na vojně sloužil v Tyrolích a ve Vídni, za války byl v Korutanech, na haličské frontě, ... Působil jako vojenský lékař v Užhorodě, Praze, Olomouci (1923 – 1936) a znovu v Praze do roku 1938 v hodnosti podplukovníka, po válce krátký čas jako civilní lékař. Zemřel v Praze 7. dubna 1962.
 
 
JAN OPOLSKÝ (15. 7. 1875 – 20. 5. 1942)
   Narodil se v Nové Pace, kde pracoval v malířské dílě Kretschmerově, později byl zaměstnán jako textilní úředník. Od roku 1921 žil v Praze, kde také zemřel.
   Poprvé publikoval Jan Opolský roku 1896 v Čechových Květech, dále psal do Rozhledů, Moderní revue a zejména Lumíra; knižní básnickou prvotinu SVĚT SMUTNÝCH vydal roku 1899, prozaicky debutoval souborem KRESBY UHLEM (1907). Poslední jeho prací, vydanou posmrtně, jsou povídky HRANOLEM KŘIŠŤÁLU, roku 1936 naposled knižně publikoval své verše (ČTENÍ Z HVĚZD A OBELISKŮ). Kvantitativně jde o tvorbu poměrně bohatou: jedenáct drobných sbírek básní a sedmnáct útlých svazků povídkových.
   Opolského autorský typ vyrostl z ovzduší českého symbolismu s přídechem dekadentního vizionářského patosu, který u něho souvisí s českou tradicí barokní. Tak se jeví Opolský ve svých verších i prózách, které nejednou jsou spíš básněmi v próze než epickými povídkovými soubory, a takový je v celé tvorbě, která nedoznala větších proměn za celé své půlstoleté období.
   Opolský je autorem rejstříku značně úzkého, zato však skutečný básník rodem, a to jak bytostným zaujetím uměleckým, tak uvědomělým vztahem ke slovu.
 
 
RABINDRANATH THÁKUR (1861 – 1941)
   Bengálský básník, prozaik, dramatik, esejista – filosof, píšící bengálsky a anglicky. Autor mnoha básní, povídek, her, románů, písní, ve kterých se prolíná staroindická tradice s evropskými vlivy.
   Vydávání děl R. Thákura v českém jazyce má dlouhou historii. Sbírka GÍTÁNDŽÁLÍ, kterou napsal r. 1910 a za kterou mu byla udělena v roce 1913 Nobelova cena, byla z bengálštiny do češtiny přeložena již r. 1911. Od první světové války vznikla řada dalších překladů, v letech 1958 – 1960 vyšly třídílné SPISY R. THÁKURA.