|
|
| Sebral jsem svých pět švestek a šel;
pes ani za mnou neštěk; měsíc bděl, abych se oknem nevrátil; myslil snad, že jsem neplatil, co chtěl? Noční chlad zahnal spaní,
Vyskočil potkan z díry
Z jámy se tulák zdvihl,
|
| Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj, na všivém slamníku jezdi a panuj, nežádej haléře, kdopak tě zval, kliď se jen za dveře, o číslo dál! Takových bylo by
Z čilého žaludku
Chceš-li být k užitku,
|
| Na mne jsi se neusmála,
nedala jsi, jenom brala, chléb můj psům jsi podávala. A já viděl jenom z dáli,
A když v koutě, potmě, v tichu,
dala jsi mne z ticha hnáti,
Šíré pole, smutné pole,
dost máš bláta na přikrytí
Mnoho bláta třeba nésti
Ale bláto není moje,
|
| Šváby jsem tloukl v noci
a štěnice; lezly jich s velkou mocí tisíce. Zimnicí se chvěly stěny, dala jen svit uděšený svíce. Byli tak slepi, syti
Princezny přišlápnuté
Hnusní, pekelní svatí
Z výsosti temné krásy,
|
| Jde krajinou chudou
mor prašivý; kam přijde, tam samy se zlomí duše i květy, keře i stromy, nad němou kostnicí uhasnou hvězdy čisté, upadnou křídla rozpjatá, puch smrti dusivý zhanobí poupata. A přece zas budou, budou, budou růže zářící a zlatolisté! Tam k zavřeným dveřím
|
| Co to z mlhy v dáli
ze všech stran se valí? Noho, stůj! Co to nastražila lidská moc a síla? – Hoří hnůj! Z pasti bídné, němé,
Zemi srdce bolí,
|
| Kdybys byla slepá,
jak by naše oči na sobě lpěly! Kdybys byla němá,
Kdybys byla bezruká,
Kdybys byla beznohá,
Ach, na hrobě květ rozkvétá,
Ať hvězdu či mrtvolu srdce tvé
|
| Noc temná byla, všude sníh;
šel český exul hřbitovem a ospalý a zemdlený posléze stanul nad hrobem. Byl otevřený; vešel tam,
Zdálo se mu, že korunu
Tu koruna že píchla jej;
Že koruna, o které snil,
|
