Sebrané pověsti z okolí Podolského nad Železným mostem.

Podává Krekule   časopis Lumír 1862

Přenešený mezník
Starý Pelikán byl nejbohatším sedlákem v celém Podolí. Na stáji choval vždy nejtučnější dobytek a na poli se mu urodilo vždy tolik obilí, že ho nikdy všecko do stodoly vtěsnati nemohl; a mimo to měl ještě hezkou částku nahospodařených poněz, jež toliko pod hříšné úroky a to vždy jenom jistým osobám půjčoval, u nichž se žádné ztráty obávati nemusil.
Sám si nepřál ani do syta se najísti a chasa u něho tolik zkusila, že za velký div bylo, vydržel-li čeledín do roka u Pelikána ve službě.
Však nejen že Pelikán sobě ničeho nepřál, chudé utiskoval a v domácnosti hrách na zrníčka odpočítával, ale i jinak nepravým spůsobem hleděl statek svůj rozmnožit.
Tak hraničilo jedno z nejúrodnějších jeho polí v "žalkách" na půdu jedné vdovy, jíž po zemřelém nedávno muži devět dítek zůstalo a o než matka starostlivě pečovala, ve dne v noci namáhavě pracujíc.
Použiv tedy osiřelosti ubohé vdovy ku svému zisku, vyšel starý lakomec za jedné tmavé noci k svému poli a vyndav mezník, jenž pole jeho od sousedčina dělil, několi záhonů do jejího pole mezník zasadil. A hned druhý den na to vstoupil do příbytku své sousedky, žádaje za postoupení pozemku, jejž, jak jí domlouval, po dlouhá leta neprávě požívala. Vdova prosila sepjatýma rukama starého Pelikána, by ji o nejlepší neokrádal půdu, kterou od nepamětných dob předkové její co svou půdu zorávali a zasívali.
Marné však bylo všecko její prošení a zapřisáhání. Nechtěvši dobrovolně práva na své pole se odříci, byla do Vopařan k úřadu pohnána a že lakomý soused ziskuchtivého správce podplatil, odsouzena jest potlačená žena nejenom ku postoupení vlastní půdy, ale i k peněžité náhradě za tak dlouhé používání cizího majetku.
Několi neděl na to zemřel starý lakomec, ani s bohem ani s lidmi se nesmířiv. Však sotvaže byl zesnulý zahrabán, slyšeli lidé o půlnoci nářek a bědování, a podolský ponocný tvrdil dokonce, že viděl zemřelého Pelikána, jak obcházel pole "v žalkách", maje přivázaný mezník na krku, při čemž prý žalostně volal:"Kam ho položím?!"
Napře mu to arci nikdo nechtěl uvěřit, maje to každý za pouhou smyšlénku; když totéž ale i kovář jistil a i jiní dokládali, že viděli Pelikána o půlnoci "žalka" obcházet, nepochyboval již nikdo o pravdomluvnosti ponocného, a měli všickni za to, že neboštík Pelikán mezník přesadil a že pro to žádného pokoje po smrti nemá.
Aby zesnulému ztracený mír zase navrátil, postoupil dědic jeho ubohé vdově nejenom pole, ale i mnohonásobnou jí dal náhradu, ano i hojné almužny chudým uděloval.
Ale všecko marné. Šel-li kdo o půlnoci žalkami, viděl noční postavu s mezníkem na krku zavěšeným, neb aspoň slyšel žalostné volání:"Kam ho položím?!"
Ano, již vypravovali dědečkové z třetího kolena svým vňoučátkům o starém Pelikánovi, jak z lakomství mezník přendal a nyní žádného pokoje v hrobě nenalézá, a posud vídali o půlnoci jdoucí pocestní žalkami noční zjev a slyšeli volání:"Kam ho položím?!"
Tak se zdržel také jedné neděle Bartůněk, vysloužilý voják, déle u muziky v Křenovicích, a vraceje se pak žalkami domů, slyší z povzdálí volat:"Kam ho položím?!"
"Kdes ho vzal, tam ho polož" ozval se nevrle starý voják.
"I zaplať ti to pán bůh" děkoval odsouzený neboštík. "Na tebe čekám již půl druhého století a kdybys mne nebyl vysvobodil, musel bych ještě jednou tak dlouho čekati."
A po těch slovech se otřásla země, bílá holubice vyletěla z místa, odkudž bylo hlas slašeti a třikráte nad hlavou Bartůňka se zatočivši, vznášela se k oblakům.
Od té chvíle neslyšel nikdo bědujícího nářku, aniž více kdo viděl starého Pelikána v žalkách choditi, kteréhožto názvu se teprv od těch dob místu tomu dostalo a tak až dosud se nazývá.